Moma a Momo

Základní informace

Deprese je jedním z nejčastějších problémů, který lidé v životě zažijí. U každého pátého člověka se alespoň 1x za život objeví klinicky významná deprese. Klinickou depresí onemocní každý rok 5% obyvatelstva nezávisle na věku. Ženy onemocní 2x častěji než muži. Objevuje se i u dětí, častější je však u dospělých. Vrchol pro obě pohlaví je období od 25 do 44 let.

Klinickou depresí trpěli i významné osobnosti jako byl Michelangelo, Goethe, Lincoln, Andersen, Darvin, Byron, van Gogh, Poe, Tolstoj, Whitman, Churchill, Hemingway, Warhol či Styron.

Typické příznaky deprese

Hlavním příznakem deprese je porucha nálady. Kromě nálady je zasaženo také myšlení, chování i tělesné fungování. Deprese je onemocnění celého těla i duše. Většina lidí v depresi cítí únavu, tíhu, malátnost a vyčerpanost. Pocit ztráty energie může dojít tak daleko, že člověk je schopen jen ležet. Intenzita obtíží může kolísat v průběhu dne. Někomu bývá nejhůře ráno, jinému naopak večer. Pocity nedostatečnosti a méněcennosti vedou k vyhýbání se lidem. Psychické tempo se snižuje, myšlení zpomaluje.

Typické projevy deprese

• Přetrvávající smutná, úzkostná nebo "prázdná" nálada.
• Pocity beznaděje, pesimismu nebo bezmoci.
• Pocity viny, bezmoci, ztráty smyslu života.
• Ztráta zájmu nebo radosti z koníčků a činností, které vás těšili.
• Ztráta zájmu o sexuální život.
• Nespavost, předčasné ranní probouzení nebo naopak nadměrná ospalost a spavost i během dne.
• Ztráta chuti k jídlu, výrazné snížení váhy nebo naopak přejídání se a přibývání na váze.
• Pokles energie, únava, ospalost, malátnost - jednoduché činnosti vyžadují nadměrnou námahu.
• Nadměrné polehávání nebo posedávání, nemožnost se přinutit k činnosti, odkládání činnosti.
• Myšlenky na smrt nebo sebevraždu, pokusy o sebevraždu.
• Neklid, nervozita, nadměrná podrážděnost, výbušnost.
• Potíže se soustředěním se, zapamatováním si, rozpomínáním se a s pamětí vůbec (naštěstí přechodné) a problémy s rozhodováním.
• Přetrvávající tělesné příznaky jako je bolest hlavy, poruchy trávení, zácpa, dlouhodobé bolesti.
• Tíha na hrudi, ztuhlost tělesného svalstva, snadná únavnost.
• Nadměrná ustaranost, časté pocity napětí.

Výše uvedený text je použit se svolením autora Jána Praška, M.D., Ph.D.

Přečtěte si ...

O duševním zdraví

Je obtížné jednoznačně určit, kdy je vlastně člověk duševně zdravý a kdy ne. Zdraví je obvykle definováno jako nepřítomnost tělesných a duševních potíží, nepřítomnost nemoci. Duševní a fyzické zdraví spolu velmi úzce souvisejí. Pocit zdraví každého člověka, tedy to, jak se vlastně sám člověk cítí, je velmi subjektivní, zvláště pokud jde o zdraví duševní. Někdy můžeme mít špatnou náladu nebo různé nepříznivé okolnosti mohou způsobit, že se necítíme po duševní stránce zrovna nejlépe. V zásadě má velký význam pro diagnostiku časový aspekt, tedy to, jestli jsou naše potíže přechodného nebo dlouhodobého rázu.

Duševních nemocí je mnoho druhů a obor, který se jimi zabývá, se nazývá psychiatrie. Lékař-psychiatr používá k rozpoznání nemoci určitých příznaků, a podle toho hodnotí, jakou nemocí vlastně člověk trpí. Některé duševní nemoci jsou lehčího rázu a jsou relativně dobře léčitelné (některé druhy úzkosti, nespavosti), některé jsou již závažnější (schizofrenie, maniodepresivita) a vyžadují dlouhodobou léčbu. Tyto nemoci zasahují vlastně do všech součástí našeho života: do vztahů s naším okolím, do našeho výkonu ve škole či zaměstnání, zkrátka do celkové životní pohody nebo nepohody.

Pokud se z nemoci po čase vyléčíme, můžeme říci, že jsme zase zdrávi. Samozřejmě to nemusí platit u všech nemocí, ale je pravda, že na naše zdraví mají naše pocity a přístup ke zdraví velký vliv. Není tedy třeba ostýchat se dojít si v případě potíží za odborníkem (psychologem, psychiatrem, psychoterapeutem), protože ten nám s velkou pravděpodobností může pomoci a naše trápení zmírnit nebo ho dokonce odstranit.

Asi neexistuje jednoznačná "prevence" duševní nemoci, ale platí, že čím méně je ve svém životě člověk vystaven vysoce zátěžovým situacím, tím je jeho pravděpodobnost vážného duševního onemocnění menší. Samozřejmě že vše, co nám život přináší, my sami úplně ovlivnit nemůžeme, a na propuknutí duševní nemoci má vliv mnoho dalších faktorů (výchova, trauma, dědičnost), ale my se sami můžeme snažit vyhledávat příjemná místa, kde je nám dobře, lidi, se kterými se cítíme dobře atd. To je možná způsob, jak si alespoň nějakou míru odolnosti proti stresu sám pro sebe zajistit.

Zdroj: Fokus Praha

Práva duševně postižených

1. Duševně postižený občan má, pokud je to jen možné, stejná práva jako ostatní občané.
2. Duševně postižený občan má nárok na přiměřené lékařské ošetření a terapii odpovídající jeho potřebám, jakož i nárok na takové vzdělání, trénink, rehabilitaci a podporu, které co nejvíce mohou rozvinout jeho možný potenciál a schopnosti.
3. Duševně postižený občan má právo na hospodářské zajištění a přiměřený životní standard. Má také právo na produktivní práci nebo odpovídající zaměstnání, které odpovídá, pokud možno, jeho schopnostem.
4. Tam, kde je to možné, měl by duševně postižený žít se svojí vlastní nebo opatrovnickou rodinou a s ní společně sdílet život. Rodina, ve které žije, by měla ke společnému životu obdržet podporu. Pokud je nutný pobyt v zařízení, pak by se způsob života v tomto zařízení a podmínky v něm měly přiblížit normálnímu životu, jak je to jen možné.
5. Duševně postižený občan má právo na kvalifikovaného opatrovníka, pokud je to k jeho blahu a zájmům žádoucí.
6. Duševně postižený občan má právo na ochranu před zneužíváním, pohrdáním a ponižujícím jednáním. Pokud je obžalován za přečin, pak má právo na řádné soudní vyšetřování a posouzení jeho míry odpovědnosti se zřetelem na jeho postižení .
7. Pokud duševně postižený občan není v důsledku svého postižení schopen v plném rozsahu využít všechna svá práva, nebo pokud by bylo nutné některá nebo všechna práva omezit či odejmout, musí se při průběhu omezení nebo odejmutí práv prokázat příslušná právní jistota proti jakékoliv formě zneužití. Tento proces musí vycházet z odborného posouzení sociálních schopností duševně postižené osoby a musí podléhat pravidelné kontrole, jakož i právu se odvolat k vyšší instanci.

Tuto rezoluci schválilo Valné shromáždění OSN dne 20. prosince 1971

Zdroj: MPSV ČR

Deklarace lidských práv a duševního zdraví

Světová federace pro duševní zdraví

Deklarace vychází z Luxorské deklarace, schválena byla Radou ředitelů Světové federace pro duševní zdraví 20. srpna 1989 na Světovém kongresu o duševním zdraví v Aucklandu na Novém Zélandu.

PREAMBULE

Protože základní dokument Světové federace pro duševní zdraví z r. 1948 nazvaný "duševní zdraví a světové občanství" považuje duševní zdraví za "poučenou, promyšlenou a odpovědnou oddanost lidstvu jako celku" vybudovanou na "svobodném souhlasu... a úctě k individuálním a společenským rozdílům;"

Protože osoby, veřejně označené za duševně nemocné, odborně diagnostikované jako duševně nemocné, léčené jako duševně nemocné a považované za duševně nemocné, nebo osoby trpící emočními problémy, podle slov Všeobecné deklarace lidských práv, vyhlášené Spojenými národy v r. 1948, sdílejí "neodmyslitelnou důstojnost", "stejná a nezadatelná práva jako všichni členové lidské rodiny" a podle slov základního dokumentu Světové federace pro duševní zdraví z r. 1948 také "společnou humanitu" osob všude na světě;

Protože Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako "stav úplné tělesné, duševní, sociální a mravní pohody, a nikoli jako pouhou nepřítomnost choroby nebo slabosti;"

Protože diagnóza duševní nemoci stanovená praktikujícími psychiatry má být v souladu s přijatými lékařskými, vědeckými a etickými normami; obtíže při adaptaci na morální, sociální, politické a jiné hodnoty nemají být samy o sobě považovány za duševní nemoc; a přesto někdy byly a stále jsou tyto osoby označovány za duševně nemocné, diagnostikovány jako duševně nemocní, léčeny jako duševně nemocní a považovány za duševně nemocné;

Protože závažné duševní nemoci zhoršují nejen schopnost jedince pracovat, milovat a hrát si, ale zhoršují také život celé rodiny a společnosti a pro společnost jsou stálou zátěží;

Protože Světová federace pro duševní zdraví potvrdila princip uživatelského a konzumentského zapojení do plánování, provádění a řízení služeb pro duševní zdraví;

Protože Světová federace pro duševní zdraví potvrzuje základní práva a svobody vytyčené ve Všeobecné deklaraci lidských práv Spojenými národy v r. 1948 a následné dokumenty lidských práv;

Protože Světová federace pro duševní zdraví uznává tyto principy, k uskutečnění těchto principů by potřebovala znát charakteristické rysy společenských, ekonomických, sociálních, duchovních a jiných problémů jednotlivých typů společnosti, mají být pro všechny časy dodržovány minimální, základní normy lidských práv, jež přesahují limity politických a společenských seskupení;

Proto
Světová federace pro duševní zdraví vyhlašuje tuto deklaraci:

Článek 1

Podpora duševního zdraví je odpovědností vládních a nevládních organizací i mezivládního systému, zejména v dobách krize. Chtějí-li programy pro zdraví držet krok s definicí zdraví stanovenou Světovou zdravotnickou organizací ("stav plné tělesné, duševní, sociální a mravní pohody a nikoli pouze nepřítomnost choroby nebo slabosti") a chtějí-li uznávat zájem Světové federace pro duševní zdraví na optimálním fungování, musejí přispívat k vývoji jedince a k odpovědnosti rodiny za osobní a skupinové zdraví, i k propagaci nejvyšší možné kvality života.

Článek 2

Prevence duševního nebo emočního strádání je základní složkou jakéhokoli systému služeb pro duševní zdraví. Vzdělávání v tomto ohledu se musí rozšířit na všechny, kdo poskytují péči o zdraví, i na veřejnost. Preventivní snahy se musejí rozšířit i za hranice systému péče o duševní zdraví, aby byly poskytovány optimální podmínky pro vývoj, počínaje rodinným poradenstvím a prenatální a perinatální péčí, přes prevenci v průběhu celého životního cyklu spolu s adekvátní všeobecnou péčí o zdraví, příležitostí ke vzdělání, zaměstnání a spolu se sociálním zabezpečením. Nejvyšší prioritu má mít výzkum prevence duševního zdraví.

Článek 3

Prevence duševních nemocí a péče o ty, kteří duševní nemocí, trpí vyžaduje kooperaci vládních a nevládních zdravotnických, vědeckých a sociálních systémů, vzdělávávacích institucí - zvláště univerzit -, vyžaduje uznání iniciativ mezivládního systému, kooperaci činnosti a podporu výzkumu stejně jako diagnostických a léčebných možností na národní, státní a lokální úrovni. Toto vše má zahrnovat i podporu a posilování společenského vlivu, účast dobrovolných sdružení duševního zdraví, uznání a podporu spotřebitelských a svépomocných skupin a podporu spolupráce mezi různými odborníky, dobrovolníky a spotřebitelskými skupinami.

Článek 4

Základní práva osob, které jsou označeny za duševně nemocné, odborně diagnostikovány jako duševně nemocné, léčeny jako duševně nemocné a považovány za duševně nemocné nebo trpící emočními problémy, jsou stejná jako práva všech ostatních občanů. Tato práva zahrnují právo na důstojnou, lidskou a kvalifikovanou léčbu, na přístup k lékařsky, psychologicky nebo sociálně indikované technice a na osvobození od nespravedlivého donucování; právo na osvobození od diskriminace, pokud jde o nespravedlnost v přístupu k terapii nebo o nespravedlivé omezování skupin socioekonomické, společenské, etnické, rasové, náboženské, pohlavní a sexuální orientace či o omezování věkové skupiny; právo každé osoby na přiměřené informace o svém klinickém stavu; právo na soukromí a důvěru; právo na ochranu osobního vlastnictví; právo nebýt duševně nebo tělesně zneužíván; právo na osvobození od odborného i neodborného odmítání a zavrhování, a naproti tomu právo na léčbu včetně hospitalizace se zárukami přijatelného lékařského, etického a legálního odborného vyjádření; a u nedobrovolných pacientů právo na nezaujaté zastupování, přezkoumání a odvolání.

Článek 5

Všechny duševně nemocné osoby mají právo být léčeny za stejných odborných a etických podmínek jako ostatní nemocné osoby. V tom musejí být zahrnuty snahy o podporu nejvyššího stupně sebeurčení a osobní odpovědnosti. Léčba musí být uskutečňována v prostředí akceptovaném společností, nejméně zasahujícím způsobem a za co nejméně omezujících podmínek. Léčba má být uskutečňována v nejlepším zájmu pacienta, nikoli v zájmu rodiny, společnosti, odborníků nebo státu. Léčení osob, jejichž schopnost zvládat sebe byla nemocí zhoršena, má zahrnovat psychosociální rehabilitaci zacílenou na obnovu dovedností důležitých pro život; v úvahu musejí být vzaty jejich potřeby bydlení, zaměstnání, přepravy, důchodu, informací a trvalé péče po propuštění z nemocnice.

Článek 6

Všechny populace zahrnují zranitelné skupiny se zvláštním rizikem duševních poruch. Zahrnují oběti společnosti a jiného násilí, kolektivního zneužívání, mobilitu (emigranti, uprchlíci), věk (kojenci, děti a staří lidé), menšiny (etnické, rasové, socioekonomické), ztrátu občanských práv (vojáci, vězňové) a zdravotní stav. Životní krize, jako úmrtí blízké osoby, rozpad rodiny, nezaměstnanost, také vystavují osoby riziku, a členové takových skupin vyžadují zvláštní preventivní, ale i terapeutickou pozornost a péči o ochranu jejich zdraví a lidských práv.

Článek 7

Spolupráce mezi sektory je základem ochrany lidských a zákonných práv těch, kdo jsou nebo byli duševně nemocní anebo jim hrozí riziko duševní nemoci. Veřejné instituce musejí také uznat povinnost reagovat na velké sociální problémy vztahující se k duševnímu zdraví a na dopady katastrof na duševní zdraví. Veřejná odpovědnost má zahrnovat zajištění specializovaných služeb pro duševní zdraví, kdekoli je to možné, v souvislosti s možnostmi primární péče a zajištění veřejného vzdělávání, pokud jde o duševní zdraví, duševní nemoci a způsoby, jak je zvládat.

Článek 8

Nic z požadavků/doporučení v této deklaraci obsažených nesmí být interpretováno tak, aby to některému státu, některé skupině nebo osobě dávalo právo domnívat se nebo udělat něco, co by vedlo k porušení kteréhokoli práva a kterékoli svobody zde uvedených.

Zdroj: Fokus Praha

Co je psychoterapie?

V průběhu psychoterapeutického procesu však jde o něco jiného, jde o hledání vašeho vlastního, vnitřního hlasu. Terapeut vám může napomáhat při objevování cesty, jejíž směr, rychlost, tempo i přestávky určujete sami ve spolupráci s terapeutem. V některých případech může terapeut poukazovat na některé cesty a směry, může je pootevírat, ale nebude vám radit co máte dělat a po které z cest a jakým tempem se vydat. Terapeut může také pomoci zrcadlit situaci v okolí, vztahy s blízkými lidmi i nepřáteli. Pomáhat vám orientovat se v tom, co se s vámi děje. V mém pojetí psychoterapie je tento způsob nazván provázením. (Samozřejmě nevyvracím široké možnosti poradenství ve specifických případech. Nejedná se však o psychoterapii, ale poradenskou pomoc.)

Psychoterapie má oproti jiným službám, které mohou zkvalitňovat váš život (např. návštěvou kosmetického salónu) i další specifika. V procesu terapie nejste zákazníkem, na kterého se terapeut bude stále usmívat a myslet si své. Je dobré, aby důvěra v terapeutovy schopnosti (viz Jak si vybrat terapeuta?) dokázala přejit období, kdy se budete v terapii cítit nepříjemně. Mohou vám být kladeny "nepříjemné" otázky, které způsobí rozvoj vnitřního napěti (související se vztekem, zlostí, uzavřením, aj.). Bez této "dynamické" složky často není možné učinit pokrok a nejedná se o psychoterapii. Jindy se vám naopak může zdát, že se dlouho nic neděje a změny nastanou neočekávaně a pozvolna.

Nezapomínejte, že jste to právě vy kdo přináší různá témata se kterými se následně pracuje. V psychoterapii se využívá prožitek důvěrného vztahu s druhým člověkem, přestože tento vztah může být omezen na několik sezení.

Kdy do terapie vstoupit?

Možná se v posledním období cítíte přetažení, osamělí, úzkostní, straníte se okolí a vztahy jsou nabourávány - prostě Vám uniká smysl konání a života. Snažíte se a nemůžete porozumět tomu proč se nacházíte v takovém stavu. Nebo to víte a nejste dlouhodobě schopni změnit neuspokojivou situaci. Nebo se také můžete neustále zatěžovat podružnými problémy, být ustrašení. Následkem výše uvedeného a mnoha dalších situací (jednorázové krize vlivem náročných situací, obtížné partnerské vztahy, nezvladatelné problémy v rodině či zaměstnání, atd.) a prožívání skutečnosti je nespokojenost. Chcete provést změnu, ale z nějakého důvodu nedokážete zaběhlý stav nepříjemného prožívání změnit. Možná je vhodné v tomto období do psychoterapie vstoupit.

V našem kulturním kontextu, je však toto rozhodnutí mnohdy vázáno na svazující společenské hodnocení. Jako by chození na terapii bylo něco "divného". Podle mne jde spíše o známku otevřenosti, odvahy a ochoty pokusit se věci měnit k lepšímu. Navíc cestou, která je vaše a je také prevencí před ustrnutím v problémech. Také vás může ušetřit mnoha následujících (resp. probíhajících) somatických onemocnění - motto na úvodní straně "Tělo je překladatel duše do viditelného jazyka". Pokud se týče somatické odezvy organismu, stává se v našem životě stále běžnější zatlačovat příznaky reakcí organismu různými léky a teprve v případě zvýraznění obtíží vyhledat somatického lékaře. Můžete se pokoušet hledat příčiny některých nesnází i ve vašem prožívání? I na zodpovězení těchto otázek můžete nahlížet v průběhu psychoterapeutického procesu.

Jak si vybrat terapeuta?

Dospěli jste ve svém životě někdy k rozhodnutí navštívit psychoterapeuta? Přemýšleli jste o tom, že byste se takto pokusili vylepšit svůj psychický stav, resp. zlepšit situaci s partnerem či v rodině? Jestliže ano, jistě vás napadla výše uvedená otázka.

Vybrat psychoterapeuta si můžete na základě doporučení známých, vyhledaní v telefonním seznamu, nebo třeba na Internetu.

V průběhu prvních sezení se rozhoduje o další spolupráci. Neočekávejte, že někde dostanete návod jak si vybrat "svého psychoterapeuta", stejně by taková pomůcka nemohla fungovat. Daleko důležitější je, aby jste se cítili dobře a měli důvěru v člověka, který sedí naproti vám. Pokud vám terapeut předkládá své osobní problémy, případně řekne, že tak je to s mnoha lidmi, nebo bude ztrácet kontrolu nad svým chováním, raději terapii hned ukončete. Měli byste vnímat terapeutovo "pohodové" nastavení, že je dostatečně sebejistý, dává vám dostatečný prostor k vyjádření. Nemusíte se obávat ukončit spolupráci a vyhledat někoho jiného v případě, že se cítíte delší dobu nepříjemně a nedokážete hovořit otevřeně o vašich problémech. Na druhou stranu si musíte uvědomit, že je těžké otevírat některé citlivé okruhy problémů na prvních sezeních. Spolupráci také ukončete ve chvíli, kdy budete cítit ze strany terapeuta, i jen neurčité, sexuální náznaky, případně vás začne zahrnovat svými problémy. Ani v tomto případě to nebude zmařený čas, protože již v procesu rozhodování o návštěvě terapeuta a následné spolupráci si můžete mnohem jasněji uvědomit kam by jste chtěli směřovat, co chcete.

Nezapomínejte, že jste to vy, kdo si vybírá. Stejně tak jako výběr daného terapeuta se můžete sami rozhodnout pro ukončení spolupráce.

Na druhé straně musíte být připraveni, že pro vás chvíle v terapii mohou být i velmi nepříjemné. Terapeut nemá být ten kdo vás bude jen chválit.

Otázka výběru pohlaví psychoterapeuta je dalším z vašich rozhodnutí. Domnívám se, že služby v této oblasti mohou nabízet stejně kvalitně ženy i muži. Stejně jako v mnoha dalších oborech záleží především na osobnosti jedince a jeho předpokladech více než na pohlaví. V psychoterapii jsou jistě oblasti, ve kterých se ukazuje citlivější spolupráce se ženami (např. traumata po znásilnění), jindy je vhodnější spolupracovat s párovými terapeuty (např. rodinná terapie).

Kdy je deprese zdravá

Období intenzívní psychoterapie je časem intenzivního duchovního růstu, během něhož pacient někdy projde většími změnami, než jiní lidé za celý život. Aby k tomuto rychlému růstu mohlo dojít, je třeba se vzdát části "starého já". To je nezbytnou součástí úspěšné psychoterapie. Ve skutečnosti se pacient obvykle začíná něčeho vzdávat už dříve, než se poprvé setká s psychoterapeutem. Často například samo rozhodnutí vyhledat psychiatrickou pomoc znamená, že se vzdávám určité představy o sobě samém, vyjádřené slovy "jsem v pořádku". To bývá v naší kultuře zvlášť těžké pro muže, kteří přiznání "nejsem v pořádku a potřebuji pomoc, abych pochopil, proč nejsem v pořádku a jak to překonat" bohužel často chápou jako "jsem slabý a nesoběstačný, nejsem pořádný chlap". Mnohdy začíná proces vzdávání se jistot dokonce ještě dříve, než se pacient vůbec rozhodne psychiatrickou pomoc vyhledat. Vzdáváme-li se něčeho, co milujeme - nebo přinejmenším něčeho, co k nám patří a je nám důvěrně známé - je to vždy provázeno depresí. Protože duševně zdraví lidé potřebují růst a rezignace na původní "já" nebo jeho ztráta je nezbytnou součástí procesu rozumového a duchovního růstu, je taková deprese normálním a v podstatě zdravým jevem. Abnormální nebo nezdravou se stává jen tehdy, když proces vzdávání se "starého já" něco naruší. Výsledkem pak je prodloužení deprese, která nemůže být vyřešena dovršením tohoto procesu.

Existuje řada faktorů, které mohou narušovat tento proces a prodloužit tak normální, zdravou depresi až do chronické a patologické podoby. Jedním z nejběžnějších a nejúčinnějších je opakovaná zkušenost z dětství, kdy buďto Osud nebo necitliví rodiče odebrali dítěti určité "věci" dřív, než bylo připraveno se jich vzdát nebo dost silné na to, aby se se ztrátou vyrovnalo. Opakování takových zkušeností zvyšuje přecitlivělost dítěte na pocit ztráty a posiluje v něm sklon vyhýbat se tomuto bolestnému prožitku, lpět na "věcech" a ničeho se dobrovolně nevzdávat. Tak či onak je schopnost vzdávat se "věcí" narušena u všech patologických depresí, kromě toho však podle mého názoru existuje konkrétní typ chronické neurotické deprese, kde traumatické postižení schopnosti vzdát se jakékoli "věci" je vlastním kořenem problému. Tento druh deprese označuji jako "rezignační neurózu".

Deprese je jedna z nejčastějších příčin, proč lidé vyhledávají psychiatrickou pomoc. Lze říci, že tito lidé se už před rozhodnutím vyhledat psychoterapii dokázali něčeho vzdát a začali růst, k psychiatrovi je vlastně přivádějí symptomy tohoto růstu. Terapeutovým úkolem proto je, aby pomohl pacientovi dokončit proces, s nímž už sám začal. Nelze ovčem říci, že by pacienti obvykle věděli, co se s nimi děje. Naopak, mnohdy touží jen po úlevě od deprese, po tom, "aby bylo všechno jako dříve". Nevědí, že už nemůže být "všechno jako dříve". Jejich nevědomí to ale chápe. Když se něčeho vzdáme a začneme růst, začíná tento proces v rovině nevědomí a je provázen depresí - to proto, že nevědomí je moudřejší a cítí, jak neudržitelné a škodlivé je, aby "bylo všechno jako dříve". Pacient přitom mnohdy říká: "Vůbec nechápu, proč mám depresi". Jindy ji připisuje faktorům, které s ní nesouvisejí. Tito pacienti ještě nejsou ochotni ani schopni vědomě přijmout, že jejich původní "já" a stav "jako dříve" už patří minulosti, nechápou proto ani svou depresi jako signál toho, jak nezbytně pro svou úspěšnou adaptaci a vývoj potřebují zásadní změnu. Může se zdát zvláštní, že je nevědomí o krok před vědomím. Platí to však nejen v tomto konkrétním případě, ale tak všeobecně, že to lze považovat za základní princip toho, jak naše mysl pracuje.

V poslední době se často hovoří o "krizi středního věku". Ve skutečnosti je to jen jedna z mnohých krizí, kritických stadií vývoje jedince, o nichž hovořil už před třiceti lety Erik Erikson (Erikson popsal osm krizí, ale možná je jich ještě více). Tato přechodná období se stávají krizemi, tj. přinášejí problémy a bolest, protože se pro jejich úspěšné překonání musíme vzdát našich oblíbených představ a starých způsobů jednání i vnímání. Mnozí lidé buď nechtějí, a nebo nedokáží snášet strasti spojené s opuštěním toho, co se přežilo. Proto lpějí, často trvale, na starých způsobech uvažování a chování, proto nezvládnou žádnou z krizí, nestanou se skutečně dospělými a jsou ochuzeni o radostný pocit znovuzrození, který provází úspěšný přechod k větší zralosti.

Na závěr se pokusme vyjmenovat ty stavy, postoje a tužby, kterých se člověk musí v průběhu zcela úspěšné životní dráhy vzdát (přibližně podle jejich časové posloupnosti). O každém z nich by se dala napsat celá kniha. Jsou to:

• kojenecký věk, kdy není třeba se vyrovnávat s žádnými vnějšími nároky
• představa, že jsem všemocný
• touha po úplném ovládnutí rodiče nebo rodičů (včetně sexuálního)
• závislost dětského věku
• zkreslený obraz rodičů
• pocit všemocnosti v dospívání
• "svoboda" života bez závazků
• činorodost mládí
• sexuální přitažlivost a potence mládí
• sen o nesmrtelnosti
• vláda nad vlastními dětmi
• různé formy dočasné moci
• nezávislost daná fyzickým zdravím
• a konečně vlastní "já", život sám.

Zdravé sebevědomí

Zdravé sebevědomí není vrozené, ale pozvolna se rozvíjí od raného dětství. K jakým důsledkům může vést nedostatek sebevědomí, ukážeme později na konkrétních případech. Jejich popis bude patrně řadě čtenářů připomínat jejich vlastní problémy. Bylo by dobře, kdyby se vyburcovali a již od problémů s vědomím vlastní ceny neutíkali tím, že je potlačí.

Frustrace (zklamání, duševní poranění) v průběhu celého života systematicky narušují pocit sebejistoty. Jen asi deset procent lidí se může rozvíjet opravdu svobodně a bez utiskování. Z psychologického hlediska se nelze divit, že milióny lidí mají následkem výchovy a své společenské situace problémy se sebevědomím. Kdybychom po dobu jednoho roku sledovali výchovné působení rodičů a učitelů a zaznamenávali každou pochvalu a každé pokárání, zjistili bychom, že na jednu pochvalu připadá asi deset pokárání nebo dokonce trestů. Na dětské duši to nutně zanechá následky, které přetrvávají až do dospělého věku. Psychologie zkoumá, proč tomu tak je a co to znamená pro pocit vlastní ceny.

Čím více frustrací člověk během svého života utrpí, tím je nejistější a bázlivější. Výzkum chování ukázal, že člověk může být tímto způsobem "podmiňován", to znamená, že se v jeho duši odehrávají procesy, k nimž jeho rozum nemá přístup. Lidé jsou sice přesvědčeni o tom, že žijí v první řadě rozumově, avšak to je velký omyl - ve skutečnosti jsou spíše "žiti" skrytými silami své duše. Když člověk hlouběji nahlédne do těchto souvislostí, lépe v budoucnu porozumí sobě i svým bližním. K tomu, aby pozvedl své sebevědomí, však nestačí jen pasivně číst a doufat, že zvýšené sebevědomí se automaticky dostaví pouhou četbou a již ho neopustí. Musí se přimět k vlastní aktivitě a podněty, které mu kniha poskytne, realizovat v praxi.

Sebevědomí je vlastnost, která není u každého stejně vyvinuta. Jen málo lidí má sebevědomí dostatek a je mnoho těch, kteří ho mají velmi málo a proto touží po větší sebejistotě.

Na první pohled se sebejistota zdá být z psychologického hlediska celkem jednoduchou záležitostí, ale není tomu tak. Je totiž hluboce provázána s ostatním vlastnostmi člověka. Sebejistota patří mezi centrální vlastnosti. Představíme-li si duši zhruba v podobě prstencového modelu, pak sebejistota sídlí v jeho středu, zatímco ostatní vlastnosti se seskupují kolem ní. Sebejistota silně souvisí s optimismem resp. pesimismem. Jak sebejistota tak optimismus, jsou vlastnosti, které se zakládají již v raném mládí. Jiné vlastnosti vyzrávají teprve mnohem později, jako třeba znalost lidí. Proto také je možné si tyto vlastnosti i v pozdějším věku poměrně snadno osvojit, kdežto rozvíjet sebejistotu je nesrovnatelně obtížnější.

Co je "pravé" a co "nepravé" sebevědomí

Sebevědomí je vlastnost, která není u každého stejně vyvinuta. Jen málo lidí má sebevědomí dostatek a je mnoho těch, kteří ho mají velmi málo a proto touží po větší sebejistotě.

Na první pohled se sebejistota zdá být z psychologického hlediska celkem jednoduchou záležitostí, ale není tomu tak. Je totiž hluboce provázána s ostatním vlastnostmi člověka.

Sebejistota patří mezi centrální vlastnosti. Představíme-li si duši zhruba v podobě prstencového modelu, pak sebejistota sídlí v jeho středu, zatímco ostatní vlastnosti se seskupují kolem ní.

Sebejistota silně souvisí s optimismem resp. pesimismem. Jak sebejistota tak optimismus, jsou vlastnosti, které se zakládají již v raném mládí. Jiné vlastnosti vyzrávají teprve mnohem později, jako třeba znalost lidí. Proto také je možné si tyto vlastnosti i v pozdějším věku poměrně snadno osvojit, kdežto rozvíjet sebejistotu je nesrovnatelně obtížnější.

Zamyslete se nad následujícím příkladem. Zkuste posoudit pouhým citem, zda chování uvedené osoby svědčí o "pravém" či "nepravém" sebevědomí: Pan Novách přichází ráno do úřadu. Jeho kolega mu vypráví, že šel včera ještě s ostatními na pivo do hospody na rohu a že na něj přišla řeč. Pan Novák se usmívá. Kolega se ptá: "Nechceš vědět, co o tobě říkali?" On odpovídá: "Jestli o mně mluvili dobře, potěšilo by mě to. Ale jestli o mně mluvili špatně, což je u takových pivních řečí pravděpodobnější, zkazilo by mi to náladu. Radši mi vůbec nic neříkej."

Co si o tom myslíte? Je pan Novák sebevědomý? Na tuto otázku je těžké odpovědět. Pan Novák instinktivně cítí, že by klepy mohly ovlivnit jeho duševní rovnováhu a proto nechce raději o rozhovoru vůbec nic vědět, aby ho to nezranilo. Nevyužívá šance dovědět se o sobě něco potěšitelného. Jeho sebejistota tedy není příliš velká.

Pokud by se byl pan Novák svého kolegy se zájmem vyptával na to, co o něm říkali, přicházely by v úvahu následující možnosti výkladu:

- Pan Novák je sebejistý a optimistický. Očekává něco pozitivního. Negativní by jím neotřáslo.
- Pan Novák není sebejistý. Chce přesně vědět, co na něm mohou najít. Tajně však doufá v něco pozitivního aby tím své mizivé sebevědomí na chvíli posílil.

Na běžném příkladu ze zaměstnání zde vidíme, jak mnohovrstevná může být podobná reakce. Kromě toho je zřejmé, že pouze sebejistý člověk si může suverénně poradit s klepy. Komu naopak sebejistota chybí, ten se zaplete do složitých obranných mechanismů, neboť je snadno zranitelný. Jeho duševní vyrovnanost se tak ocitá v nebezpečí. "Špatné hodnocení" jeho osoby ho připravuje o dobrou náladu a stojí ho spoustu duševní energie.

Okolí cítí, jestli je pan Novák sebejistý nebo ne. Považují-li ho za sebejistého, ušetří ho špatných zpráv, protože tím nedosáhnou žádného efektu. Považují-li ho však za nejistého, pak spoustě lidem činí sadistické potěšení, když ho mohou vyvádět z rovnováhy.

Je zřejmé, že nejistý člověk to nemá lehké. Jeho nejistota je ze strany ostatních neustále znovu živena. Zmínkou o klepech nejistý člověk znejistí ještě více, jeho nejistota se prohloubí. Okolí tuto nejistotu velmi rychle postřehne a napříště nevynechá příležitosti šířit o panu Novákovi nepěkné klepy. Pan Novák je pak tím nejistější - je lapen v ďábelském kruhu, z něhož je těžké se dostat ven.

Kdo je silně závislý na názoru a hodnocení druhých, tomu již nezbývá dost energie k tomu, aby realizoval své schopnosti - příliš ho pohlcují problémy s pocitem vlastní ceny. Tyto problémy odčerpávají člověku tolik sil, že mu již nezbývá žádná energie a ani žádná odvaha k mimořádným výkonům.

Nyní se zamyslete nad jiným příkladem. Jaká je podle vás sebejistota v tomto případě? Jde o rozhovor dvou přátel, pana Šmída a pana Rotta.

Šmíd: "Zvýšili mi plat."
Rott: "Však už bylo u tebe pomalu načase. Před třemi měsíci jsem u šéfa protlačil zvýšení platů pro své oddělení."

Šmíd: "A ty sám?"
Rott: "Já mohu u své firmy vydělávat tolik, kolik chci. Nemohou se beze mě prostě obejít. Vždyť se v tomto podniku nejlépe vyznám ve zpracování dat. Ti vědí moc dobře, že bych mohl mít docela jiné možnosti."

Šmíd: "Máš kliku. Právě včas ses přeorientoval na zpracování dat."
Rott: "Bez organizačního talentu by to nebylo na nic. Umím prostě dobře logicky myslet. A to mi dává náskok. To si musí ostatní pěkně přivstat, jestli mě chtějí trumfnout."

Co soudíte o tomto rozhovoru? Je pan Rott sebevědomý? Na první pohled to tak vypadá, neboť působí dokonce velmi sebevědomě - žádná známka nejistoty. Pan Rott nemá ovšem "zdravé" sebevědomí, sebevědomě se tváří pouze navenek. Jeho "sebejistota" není totiž nic jiného než vytahování. Pan Rott je v podstatě chlubil, velkohubý hrdina. Nadsazuje, aby zaimponoval a maskoval tak svou vnitřní nejistotu.

Kdyby pan Šmíd jen lehce zašťoural do této pózy, rychle by zjistil, že jeho přítel Rott je nejistý a bázlivý a že jeho jistota je předstíraná fasáda. Avšak pan Šmíd také nemá příliš velké sebevědomí. Chová se proto velmi zdrženlivě a zdvořile. Nechce se svého přítele dotknout, protože tuší, že by způsobil rozladění - a to by poškodilo jeho vlastní sebevědomí. Dostat se do sporu s přítelem by přece znamenalo ukázat se jako "nesnesitelný". To by se neslučovalo s obrazem, který si o sobě vytvořil. Není dost sebejistý na to, aby se mohl vystavit sporu.

Příklad ukazuje, jak se může nedostatečná sebejistota projevovat. Jistě jste si v okruhu svých známých také všimli podobného chování. Pan Rott je se svou snahou imponovat v každém případě příkladem "nepravého" sebevědomí. Uveďme tedy konečně příklad "pravého" sebevědomí.

Pan Melichar je pozván ke známým. Je samostatný grafik. Ostatních deset přítomných jsou úředníci a zaměstnanci. Jelikož má delší vlasy a chová se velmi uvolněně, okamžitě je přijímán s nedůvěrou a odstupem.

V průběhu diskuse pan Melichar moc nemluví. Pozorně naslouchá a zajímá se o hovory druhých. Je tam také pan Stejskal, který nemá příliš velké sebevědomí. Maskuje to velmi bodrým a dominantním vystupováním. Mlčenlivost pana Melichara, ho poněkud zneklidňuje. Aby se zbavil nejistoty, snaží se pana Melichara vyprovokovat.

Stejskal: "Proč pořád mlčíte, pane Melichare?"
Melichar: "Poslouchám."

Stejskal: "Grafici mají všichni pořádně za ušima. Pracujete také pro reklamu?"
Melichar: "Ilustruji dětské knížky a také pořádám tu a tam nějakou výstavu."

Stejskal: "Jste také takový šarlatán jako ti ostatní moderní umělci?"

Na tomto místě by se mohl pan Melichar rozzlobit. Kdyby neměl dostatek sebevědomí, provokace pana Stejskala by ho vyvedly z míry. Nejistota by v něm mohla vyvolat různé reakce jako například pocit pokoření, rezignace nebo agresivitu.

Protože však pan Melichar vlastní hluboce zakořeněné sebevědomí, neznejistí, nýbrž zůstane věcný a pokusí se odvést pana Stejskala od jeho pochybné konverzační taktiky. Odpovídá: "Málo moderních umělců jsou šarlatáni. Pro tento typ lidí dnes existují výhodnější oblasti, kde mohou uplatnit své šarlatánství a kde vydělají mnohem víc peněz než v umění." Stejskal: "Ale spousta moderních děl jsou podle mě prostě nesmysly."

Nebezpečí je zažehnáno. Pan Stejskal už pana Melichara přímo nenapadá, ale předkládá nyní svůj osobní názor, o kterém je možné diskutovat.

Pan Melichar byl díky své sebejistotě schopen bez napětí odvrátit útok, který byl osobně namířen proti němu. Jeho pocit sebejistoty byl natolik stabilní, že mohl reagovat věcně.

Možná, že jste odpovědí pana Melichara dokonce trochu zklamáni. Není ani vtipná ani zvlášť úderná. Pan Stejskal to taky řádně "neschytal". Pokud jste doufali v něco podobného, svědčí to o vaší vlastní nejistotě. Neboť ten, kdo je nejistý, chce neustále triumfovat, chce získat nad jinými moc. Pocit vlastní ceny musí neustále potvrzovat pocitem své převahy. To však není "pravá a zdravá" sebejistota. Člověk skutečně sebejistý nemusí mít neustále navrch. Může s druhými lidmi komunikovat bez obav. Jeho vlastní cena zůstává reakcemi druhých nedotčena.

Já, ono, nadjá

Nejprve strukturální teorie: Sigmund Freud konstatuje, že zatímco normální smrtelník ztrátu jemu drahé osoby časem "odtruchlí", nepodaří se takový nitroduševní proces v případě psychopatologického prohloubení. Znamená to, že v psychickém uspořádání existuje nitroduševní struktura, která přebírá instinktivní sílu pudů, ale vykonává na člověka výrazný morální tlak. Podobně se projevuje i nutkání k opakování: pudová síla je jakoby přeměněna na imperativy dobré i špatné etiky: něco musí člověk udělat, jindy odčinit, splňovat nesplnitelné, zařadit se k pochlebování chlebodárcům, vystavovat se do sociální blamáže. Takové imperativy, které rozhodně nepřispívají k hedonickému uspokojování, jasně prokazují působnost dalších sil v psychice, jež nelze jednoduše popsat cenzurou, vytěsněním, tlakem pudů.

Ve spise Já a ono (Das Ich und das Es) z roku 1923 Freud poprvé koncizním způsobem formuluje tzv. strukturální teorii lidské psychiky. Inspiroval se Platonem, který hovoří o trojrozdělení lidské duše, o vozatajovi, jenž vědomě řídí dva těžko ovladatelné koně, pudy a svědomí? Nebo univerzálními představami o duši vegetativní, animální a duchovní, které se vinou staletými tradicemi přemítání o psychice? Těžko rozhodnout. Každopádně Freud provedl novou syntézu poznatků, získaných psychoanalýzou. Vědomou a předvědomou vrstvu psychiky, v níž je obsaženo naše vědomí, vnímání, pozornost, aktuální paměť, racionální myšlení, včetně nevědomých dynamických sil, nazval Oním, Id. (Inspiroval se spisem G. Grodecka Das Buch vom Es, 1921). Mezi Id a Ego jsou pochopitelně mnohostranné, vzájemné vztahy. Jsou však přervány tam, kde nastalo vytěsnění. Komunikační dráhy mezi Já a Ono jsou jinak neostré, ale vcelku inspirativní. Energetizují lidské konání. Já je charakterizováno nejen racionalitou, ale také principem reality a navíc je prostoupeno řadou obranných mechanismů (projekce, identifikace). Jen částečně je vědomé, mnohé prožíváme na nevědomé úrovni, o čemž svědčí experimentální studium sugestivního působení nebo podprahového vnímání. Vcelku se dá říci, že Já bývá organizováno tzv. sekundárním procesem, to znamená odkládáním okamžitých reakcí, myšlením, což je podle psychoanalýzy jednání naprázdno, zkusmo, v představách, v myšlenkových experimentech. Ego je prostě místem, kde je naše psychika organizována časově, prostorově, logicky a kauzálně. Čelí pudovým tlakům. Popírá je, potlačuje, vytěsňuje. Zatímco neurotik vynakládá značnou část své psychické energie na zkrocení a vytěsňování nebezpečných pudů, tvořivý umělec svým uměním sublimace pudy využívá ke svému dílu. Dokáže se ponořit do hlubin nevědomí, tam načerpat inspiraci a mechanismy primárního procesu přetvořit pudové síly do krásy umění.

Struktura psychiky ovšem není vyčerpána komunikativními drahami mezi Ego a Id. V duši každého z nás nad námi bdí a strmí Superego, Nadjá. Prožitkově se projevuje jeho přítomnost různě: pocitem viny, výčitkami svědomí, mravním zákazem či imperativem, pocitem méněcennosti, studem, hanbou, někdy až brutálním tlakem těžké deprese a naopak v pozitivním rozměru smyslem pro humor, tvořivostí, ukázkovým životem integrovaného člověka. Pojem Superego se nezrodil najednou, nýbrž v polemice Freuda s jeho žákem Alfredem Adlerem, v níž se hovořilo o ideálu Já. Ideál bývá charakterizován v běžné řeči jako něco nedosažitelného, s čím se prosté Já člověka poměřuje, k čemu směřuje a čeho vlastně nemůže dosáhnout, z čehož se podle Adlera rodí pocity méněcennosti. Freud nebyl tak jednoznačného názoru, protože rozmanité neurotické projevy jsou natolik pestré, že je nelze zobecnit jako pocity méněcennosti. Onen nitroduševní tlak, který v sobě pociťujeme, aniž bychom mu připsali motivační zdroj ze síly pudů, má původ v Nadjá, poměrně složité psychické instanci.

Superego se projevuje jako hlas svědomí a kritický pozorovatel našich činů i našich fantazií. Částečně je totožná s Já, ale značná jeho část je nevědomá a přímo závislá na takzvaných pudových derivátech. Superego vyrostlo ze zkrocených pudů, a proto může mít stejnou sílu jako pudové nároky. Hlas svědomí bývá mnohokrát silnější než projev pudů. Vidíme to u fanatických bojovníků za pravdu nebo u nutkavých neurotiků, kteří stůj co stůj musí dostát svým rituálům. Nezapomínejme, že v psychice je to zařízeno tak, že síla, které se bráníme, bývá ve svých proměnách silnější než to, čemu se bráníme. Superego vzniká poměrně dlouhým procesem ztotožňování se s autoritami na konci Oidipského komplexu, identifikacemi s otcem, matkou a později s různými vzory, které příslušná společnost předkládá v pohádkách, mýtech, náboženských vzorech, vyprávěních dnes také v masmediálním balení prostřednictvím magického kouzla televizní obrazovky. Identifikace, zvláště na raných úrovních, se liší od lásky a není to pouhé připodobňování, je to úsvit mravního étosu, geneze niterného rozpoznávání mezi dobrem a zlem, pravdou a lží. Superego bývá rozpolceno na kladnou a zápornou identitu, na hlas rozumu a šílenství, na zápas mezi Maskou a Stínem, kdybychom měli použít archetypální terminologii analytické psychologie.

Znamená to dvojí rozpolcenost člověka: na jedné straně se o slovo hlásí pudy - jíst, pít, milovat, tvořit i ničit, na straně druhé se stejně vehementně, ne-li mnohokrát s větší intenzitou, hlásí o své slovo mravní a společenské zákony, vtělené do tradice, kultury. Freud několikrát sarkasticky poznamenal, že veškerá civilizace, dějiny a kultura vznikly na základě odříkání, že neuróza je daň kterou lidé platí za pokrok. Superego je vlastně takovým malým soukromým vesmírem, odrážejícím etiku a morálku světa v každém jedinci. Pochopitelně závisí na tom, jak bylo toto Nadjá v dětství uhněteno, zdali příslušné autority byly citlivé, či chladné, odmítající. Další vývoj psychoanalýzy ukázal na mimořádný význam struktury Nadjá při vzniku duševního onemocnění. Svár mezi pudy a kulturou probíhá nevědomě a člověk si je vědom jen jeho výsledků. Nadjá tabuizuje a zakazuje, chválí i odměňuje, trestá i pronásleduje. Navíc je Nadjá obtížněji přístupné vědomé reflexi než pouhý pud i odnož pudového napětí. Chová se imperativněji než pud ve stavu zrodu. Je propojeno s pocity viny a potřebou trestu, a to právě činí mimořádné obtíže při podobné analýze jeho působnosti. Svědčí o tom osud F. M. Dostojevského, který pokaždé své těžce vydělané peníze prohrál v kasinu, a teprve když se ocitl na finančním dně, nalezl novou sílu a novou inspiraci ke svým vrcholným románům.

Z toho plyne dost neblahý závěr - člověk může snadno nalézt kompromis mezi Já a Ono, ale Nadjá se stává výrazně nevědomou složkou obrany proti Onomu. Takže často ani nevíme, proti čemu se bráníme, a máme z toho sveřepý pocit viny, který existencialisté nazvali úzkostí.

A tak si moderní či postmoderní člověk může klást nekonečné otázky po liberálním uspořádání společnosti, svobodném trhu či demokracii, ale stále je ve svém nevědomí spoután autoritativním působením Nadjá. Může snadno odmítat morální předsudky, ale přesto v něm, někde hluboce zasuté, působí hrozivé Nadjá, které strmí nad všemi našimi činy a myšlenkami a vykonává nepřetržitou kontrolu. Bůh v nás" Na to Freud odpovídá svým kritickým pohledem na všechna náboženství na světě: jsou to jen repliky kulturních, tradičních a rodičovských autorit. V dobách, kdy se rozmělňují hodnoty, kdy se revoluce zmocňují zapálených duší revoltujících mas, kdy pudy prolamují zaběhané uspořádání věcí lidských a bortí tradice, vystupují na světlo světa temné síly, které tak dokonale a výstižně znázornil H. Bosch a F. Goya. Lidské vztahy se znehodnocují, agrese stoupá, kriminalita narůstá. Po čase vždy přijdou pragmatikové, kteří se zmocní vlády věcí, z čehož nemorálně profitují. Kolektivní struktura Superega zhoustne a vytvoří nový étos, proti němuž dříve nebo později opět přijde revolta. Souvisí to s faktem znásobené úzkosti a znásobené přísnosti: když se v jedinci složitým vývojem vytváří Nadjá, ztotožňuje se nejen s živoucími autoritami, ale také s těmi, které jsou obsaženy v podobě jakéhosi kolektivního povědomí v Superegu rodičů, vychovatelů a vůbec všech autoritativních figur, které lidské mládě a dospívající člověk na své životní pouti potkávají.

Úzkost, pocit viny, pud smrti

Čím hlouběji Freud přemýšlel o příčinách lidského neurotického zbědování, tím více si uvědomoval, že nevystačí s pojmem vytěsnění, ani s představou potlačeného sexuálního života. Nakonec i strukturální model psychiky není dostačující, je nutné jej více propracovat a dobrat se příčin lidského duševního neštěstí. Proč se lidé navzájem trápí? Proč mají v sobě tolik agrese, že ji dávají najevo v nejneočekávanějších okamžicích? Proč s postupem lidského života se začíná ujímat vlády deprese, a nikoliv pocit spokojenosti z dobře vykonané práce? Proč se nad mnoha vynikajícími duchy vznáší Damoklův meč závislosti? A dále: co způsobuje nesnesitelnou trýzeň nutkání k opakování?

Freud našel odpověď. Společným jmenovatelem takového životního nasměrování je pud smrti, který nazval Thanatos. Inspiroval se předsokratovským filozofem Empedoklem, který hovořil o věčném sváru a smíru lásky a nenávisti, života a smrti. Freud konstatoval, že v lidské duši jsou další hnací protiklady, touha žít, plodit a tvořit, která soupeří s touhou navrátit se zpět do stavu neživota. Vše organické má tendenci navrátit se do původního stavu anorganického. Prach jsi a v prach se obrátíš. Moudrá skepse nebo empirický nihilismus? Na to odpovídá zakladatel psychoanalýzy ve spise Mimo princip slasti (Jenseits des Lustprinzip), vydaném roku 1920 ve Vídni. Zpočátku v díle zaznívá hedonistická filozofie, v psychoanalytickém smyslu v pojetí principu slasti - člověk má setrvalý sklon vyhledávat libost a vyhýbat se nelibosti. Nastávají však situace, kdy není možné dosáhnout okamžitého uspokojení a vlivem pudu sebezáchovy se jich organismus vzdává. Na scénu vstupuje princip reality. Některých slastí se prostě musíme vzdávat, odsouvat je někam do budoucna, někam na příště. Ale člověk jako racionálně plánující bytost odkládá uspokojení proto, aby někdy v budoucnu takové uspokojení mohl dosáhnout. Schopnost lidské bytosti snášet strast, aby dosáhla někdy slasti, je nekonečně proměnlivá a často překvapivá, jak nás o tom poučují různé náboženské a politické ideologie - ráje bude nakonec dosaženo. Ovšem má to zapeklitý háček: aby Já nároky pudové okamžitosti oddálilo, musí nároky na prožitek slasti vytěsnit. A právě ono vytěsnění způsobuje nelibost. Plyne z toho téměř filozofická moudrost: spokojeni budeme až v hrobě, až se navrátíme do stavu anorganického, kdy již nebudeme vskutku nic potřebovat.

Jsme u jádra věci: lidé opakují nelibé zkušenosti v naději, že někdy dosáhnou slasti. Tímto nutkáním k opakování v sobě ovšem vytvářejí samoregulační strukturu neuspokojeného puzení, tudíž neurotického rozpoložení. Protože zmíněná neuspokojenost je víceméně nepojmenovatelná, projevuje se jako úzkost, základní prožitkový rozměr moderní zbědovanosti tržně orientované společnosti. Načas vítězí Éros, ale jen za cenu dalšího návratu k Thanatu. Freud vyvodil mrazivý závěr: cílem života je smrt. Navíc je vše komplikováno citovou dialektikou nevědomí: konstruktivní a destruktivní tendence mají sklon se někdy spojovat, jindy rozpojovat. Hovoří se o instinktuální fúzi a defúzi. V aktu lásky oba principy a obě síly, Eros i Thanatos, se vzájemně spojují, aby se záhy rozpojily a postavily se proti sobě. V této vzájemnosti, ba přímo bytostné soupatřičnosti, lze zahlédnout téměř veškeré trápení světa historického i současného: opakováním nelibého se magicky a rituálně zabraňuje jeho návratu, čímž se ovšem onen návrat přivolává. Pud smrti je podle originální Freudovy verze teoretickým předstupněm všech následujících úvah o tzv. pudu agrese, destrukce, ničení.

Úvahy o pudu smrti vyvolaly prudké diskuse mezi členy nejužšího kroužku psychoanalytiků i v celé tehdy již existující Psychoanalytické společnosti. Příčí se přece zdravému rozumu, že by člověk svým životem usiloval o sebezničení a že by smyslem života byla smrt. Nikoliv smyslem, upozorňoval Freud při obhajování této koncepce, ale cílem. Tento cíl lze překonat jen láskou, Érotem, tvořivou prací, plozením nové a nové generace. Freud zeslabil své naléhání na univerzální uznání pudu smrti, ale nikdy se této myšlenky nevzdal. Měl k tomu pádné důvody: pozorování těžkých psychopatologických projevů, sklony člověka k sebevražednému jednání, první světovou válku. Někteří jeho žáci plodně téma pudu smrti rozvíjeli, za všechny jmenujme Franze Alexandera, který ve třicátých letech publikoval na tehdejší dobu skvostné dílo Život proti smrti, či N. O. Browna, který roku 1964 vydal psychoanalyticko-filozofické úvahy, nazvané Éros a Thanatos.

Freud upozorňoval na evidentní příznaky pudu smrti v různých psychopatologických projevech, například v případech alkoholismu a jiných závislostí. Alkoholik se prokazatelně ničí. Je fixován na orální stadium libidinózního vývoje. Pitím uniká před "traumatizující matkou" a prostředím, které mu vlastně nerozumí. Magickým způsobem do sebe vstřebává nejen alkoholické tekutiny, ale také slastně stimuluje orální zónu. Jemnou intoxikací ulevuje své úzkosti, rozpouští příliš kruté Superego (které se stane ještě krutějším v "kocovině" a při vystřízlivění). Tlumí sociální napětí. Tato primární identifikace s něčím nenalezitelným (totiž s rozumějící, vciťující se matkou a s rájem kojenecké existence) se časem stává imperativem téměř sebezničujícím a alkoholik se pohybuje v začarovaném kruhu maniodepresivního vylaďování. Konzumací dočasně odstraňuje vnější frustrace i vnitřní inhibice, ovšem ve střízlivém stavu tyto v podstatě neřešitelné konstelace opakují příšernost dávných infantilních frustrací. A tak se alkoholik znovu navrátí k dobrému (i špatnému) truňku a vše se opakuje, dokud ho nezdolá choroba či dokud ze zoufalství nespáchá sebevraždu. Freud byl ovšem tolerantní k pití alkoholu. Říkal, že člověk, který pije alkohol, aby tak ulehčil vnější či vnitřní mizérii, vlastně není alkoholikem. Tím se stává, když v pití pokračuje i tehdy, když mizérie pominula. Navíc má každý alkoholik v sobě skrytou, latentní homosexualitu - družné veselí pijáků a svoboda přístolního slova to jen potvrzují.

I když se to na první pohled nezdá, s tématem pudu smrti souvisí i další oblast psychoanalýzy, úzkost. Úzkost Freud vymezil jako nespecifický strach bez objektu strachu. Není to fobie, která by se vázala na reálné věci, například na výšku, stísněný prostor, hady, pavouky, je to jednoduše setrvalý pocit nejasných obav, někdy až hrůz téměř pekelných či záhrobních. Roku 1926 napsal o tom Freud útlou knížku Útlum příznak a úzkost (Hemmung, Symptom und Angst). Především: úzkost není pud, ale afekt, někdy dlouhodobý. Úzkost volně kolotá v duši člověka, psychoanalytici dnes používají výstižný termín"volně plynoucí úzkost". Podle Freuda existují různé úzkosti, ale jejich projevy jsou poměrně identické. Úzkost je opakem slasti. Vzniká prvoplánovitě jako reakce na sexuální frustrace. Nevybitá energie se městná v organismu i v mysli a způsobuje napětí, jemuž je obtížné čelit. Jiný druh úzkosti vzniká, když člověk nezvládne své vzrušení při nějakém silném, mimořádně intenzivním a neočekávaném traumatu. Úzkost je biologicky určena jako opakování kdysi účelové reakce, kdy byl organismus velmi rychle nažhaven energií, aby mohl v nebezpečných situacích buď utíkat, nebo útočit. Pokrok lidstva zmenšil počet takových situací, nicméně biologické reakce se nadále automaticky spustí i v situacích, kdy hrozí jen zdánlivé ohrožení. Když Freud pátral po prapříčině úzkosti, po jejím modelovém vzoru, konstatoval, že to není jen sexuální traumatizace, ale také velmi rané zážitky ze samotného počátku individuální existence. Jeho nadaný žák, vídeňský lékař Otto Rank, rozvinul tyto myšlenky ještě hlouběji: původ úzkosti nutno spatřovat v traumatu, které každé lidské mládě prožívá při narození. Nazval tento pravzor úzkosti porodním traumatem a konstatoval, že specifickými prožitky každého jedince při traumatu zrození lze vysvětlit nejen neurózu, ale také uměleckou tvorbu a vědecké bádání.

Zakladatel psychoanalýzy se nesoustředil jen na pátrání po příčinách úzkosti, které jsou nepopiratelně sexuální povahy. Mnoho lidí, balancujících na hranicích mezi normalitou a neurózou, je pronásledováno sociální úzkostí: problémy s navazováním uspokojivých sociálních pout, strach před vystupováním na veřejnosti. Taková úzkost je na první pohled motivačně samostatná, ale přece jen koření v psychosexuálních problémech raného dětství: je to úzkost, pramenící z nároků příliš krutého Nadjá. Za téměř všemi projevy sociální úzkosti jsou skryty dva prameny: separační a kastrační úzkost. Strach ze separace, oddělení, izolace, samoty činí mnohé z nás ochotnými snášet nejrůznější nedůstojné ponižování ze strany životních partnerů či partnerek. Podobně je člověk ochoten setrvat i v zaměstnání, kde není dostatečně oceněn, ale úzkostně pociťuje, že by možná životní změnu neunesl. Separační úzkost je prototypem strachu vůbec, nevědomá vzpomínka na situaci, kdy bylo lidské mládě ponecháno samo sobě ve tmě, o hladu a hygienicky nezaopatřeno, je příliš bolestivá, než aby se znovu opakovala. A vše probíhá nevědomě, takže normální dospělý člověk jen cítí něco ohrožujícího a nedovede a nedokáže to pojmenovat. Zato kastrační úzkost je drsnější a konkrétnější, týká se ohrožení vlastní identity, je to obava ze ztráty samostatného Já. Každý chlapec zakusil pocity převahy silnějšího jedince, každý chlapec si uvědomuje soupeření samců o samičky, ať již uskutečňuje prostřednictvím pěstního souboje nebo počtem nul na bankovních kontech. Každý je ohrožen potenciálním archaickým otcem, který ho může symbolicky vykastrovat, potrestat. Volně plynoucí úzkosti neuniknou ani ženy. U nich se projevuje poněkud jinak, především strachem z opuštění.

Podle Sigmunda Freuda je i úzkost předmětem vývoje, lépe řečeno, objekt úzkosti se věkem mění. Na počátku života je to strach ze separace, stav naprosté bezmoci a odkázání na dospělé obstaravatele, pak přichází strach ze ztráty milované osoby. V období Oidipského komplexu strach kastrační a pak velmi rychle strach a bezmezná úzkost z Nadjá, ze zákonu, z potrestání, úzkost z provinění. V psychoanalytickém pohledu je pocit viny víceméně setrvalou úzkostí a z tohoto základního životního pocitu nakonec pramení i dospělý strach ze smrti, přesněji řečeno strach z umírání, který dnešní uspěchaná společnost vytěsňuje a moc o tom hovořit nechce. Memento mori se ovšem vznáší nad každým z nás. Potlačovat a vytěsňovat myšlenky a představy o smrti je ovšem prastará, univerzální lidská reakce. Klinická analytická praxe ovšem ukázala, že v nevědomí člověk na svoji smrt nevěří a počíná si, jako by byl nesmrtelný. S pudem smrti si to neprotiřečí: zdravý člověk žije tak, že miluje a pracuje, má uspokojivé mezilidské vztahy, ale i tak jeho organismus neodvratně směřuje tam, odkud vyšel: do bezživotí, do původní matérie. Je v tom zašifrován velký koloběh života i téma věčného návratu, které tak výborně popsal Mircea Eliade ve svých dílech Posvátně a profánní a Mýtus věčného návratu.

Téměř každý dnešní psychoterapeut pokládá úzkost za významný, ne-li nejdůležitější motivační činitel pestrých projevů neuróz. Hovoří se dokonce o "základní úzkosti", která vzniká jako přirozená reakce novorozence na ohromnou změnu životního prostředí během porodu - z bezpečného lůna do velkého světa, kterému nelze na začátku života rozumět. Úzkost nabývá nejrozmanitějších podob, ale její základ je stále stejný: strach před znicotněním, před anihilací. Existencialisté se tématu úzkosti chopili s obzvláště hlubokým porozuměním a vytvořili jeden z nejvlivnějších filozofických směrů ve dvacátém století.

Třetím velkým okruhem psychoanalytického průzkumu normální i bolavé duše je pocit viny. Pocit viny zakusil pravděpodobně každý člověk, který má alespoň zárodečně vyvinuté svědomí. Snad kromě hluboce narušených, anetických, ryze asociálních psychopatů. Freud rozlišil normální pocit viny, který vzniká, když se člověk cítí provinilý za něco ošklivého, co provedl, od nenormálního pocitu viny, který je svébytným znakem neurotického chování a prožívání. Člověk, jehož svazuje neurotický pocit viny, se totiž chová, jako by byl stále pod tlakem špatného svědomí. Své činy řídí nakonec tak, že na sebe obviňování téměř magneticky přitahuje. Chová se tak, jako kdyby měl na sobě nálepku provinilého, prohřešivšího se dítěte. Když je malé dítě z něčeho obviněno, i když to vůbec neprovedlo, může se rozplakat, protože se cítí vinno, i když něčím úplně jiným. A taková je niterná dynamika dospělého provinilého neurotika: má nepřetržitý, setrvalý pocit viny, který ho silně svazuje v autentickém jednání. Navíc většinou vyhledává takové lidí, kteří jsou mistry v roubování pocitu viny. Zase udělal něco špatně, porušil pravidla (neurotik marně pátrá po tom, jaká to skutečně pravidla jsou, protože ta se mohou měnit podle různých situací), má špatné svědomí. Obviňování se snadno promění v sebeobviňování a máme před sebou zbědovaného člověka, který se nakonec zdráhá cokoliv podniknout sám ze svého rozhodnutí, protože se obává provinění, což mu dominantní halasná autorita velmi rychle připomene. Takový člověk na sebe stigma přivolává, a tím je nepřetržitě posiluje. Sociologové hovoří o stigmatizaci, zatímco se v psychoanalýze ujalo označení morální masochismus.

Kořeny pocitu viny, normálního i neurotického, spočívají v raném dětství. Rodiče vystupují nejen jako milující bytosti, ale zároveň jako tvrdé, trestající autority. Děti se přirozeně trestů bojí, ať jsou tělesné nebo manipulativní. Trest není prvoplánovitě prožíván jako obava z bolesti, ale především jako strach ze ztráty lásky. To není psychoanalytická hypotéza nebo zpětná rekonstrukce do doby zapomenutého dětství, takovéto prožívání trestu bylo potvrzeno i nezávislými empirickými výzkumy. Pocit viny vzniká také z fantazií odstranění či zabití rodičovských autorit, později potažmo sociálních autorit vůbec. Snad na fylogenetické úrovni má takový pocit souvislost s vinou za zabití praotce původní lidské hordy, což Freud zpracoval v kontroverzní knize Totem a tabu, k níž se dostaneme v poslední kapitole. Ať je tomu jakkoliv, původní pocit viny je zpravidla agresí proti vlastní osobnosti, je to přesunutá agrese z vnějšího objektu na sebe sama. Znamená to i proměnu sadismu v masochismus, ovšem nikoliv v ryze sexuálním významu, ba spíše naopak, ve významu sociálním. Výsledkem je zvláštní psychopatologické vyladění, takzvaný morální masochismus. Morální masochista vyhledává takové sociální situace, v nichž je ponižován, zbědováván, urážen. Dostává se do blamáže a jeho méněcennost se proplétá někdy až s rafinovanými způsoby potřeby potrestání.

Přesněji řečeno, pocit viny se projevuje v potřebě trestu. Markantně se to projevuje v úzkostných a trestných snech, kdy splněné přání, původně slastné povahy, nahrazuje snové splnění potrestáním. Člověk se špatným svědomím často patně spí a nemá radostné sny. Noc beze spánku a noc bezesná trestá lidskou duši vyčerpáním, motolicí, ranní morální "kocovinou". Intenzivní pocit viny může být navíc posilován dlouhodobým vštěpováním provinění, v čemž jsou někteří rodiče pravými mistry. Původní strach ze ztráty lásky se nakonec proměňuje ve strach z Nadjá. Pocit viny, strach z Nadjá a úzkost fungují jako vnitřní regulační systém mezilidských vztahů a etických hodnot. Každý příznivec psychoanalýzy by si měl uvědomit jeden podstatný rozdíl, který běžnému pozorování snadno uniká. Zatímco vnější, sociálně definovanou autoritu člověk uspokojí tím, že se podřídí nebo že se zřekne zakázané činnosti, či ji jako disident provádí nadále, zaštítěn autoritou jinou, svou vnitřní, neurotickou autoritu takto zklidnit nedokáže. Zvnitřněná autorita Nadjá totiž čerpá sílu ze zakázaného, z vytěsněných a potlačených přání, které se přeměnily na hlas svědomí. Zakázané přání prostě zůstává uvnitř a pocit viny za přestupek se časem přesouvá na úzkost svědomí. Lidé potom cítí neblahé napětí ve své duši, ale nedokáží si vysvětlit zdroje onoho nepříjemného pocitu. Ochotně přijmou vysvětlení, nabízená náboženstvím nebo jiným ideologickým systémem. A už vůbec nepochopí, že toto vnitřní zbědování nelze odstranit pilulkami ani jakoukoliv dobře míněnou poradenskou službou, ani zpovědí, ani agresí, namířenou navenek. Nadjá a pocit viny mají snad ještě větší sílu než přírodní pud, protože se obalily sociálním šatem, ale ve své nahotě zůstávají jen instinktuálním přáním. Když Freud přemítal o zběsilé síle hlasu svědomí, tlaku Nadjá, pocitech viny, dospěl k závěru, že tlak Nadjá rozděluje optimální směs libidinózních a agresivních pudů: libido se přeměňuje na neurotické příznaky, zatímco agrese na vnitřní pocit viny.

Není v lidských silách uniknout z půdorysu pudů a společenskohistorických omezení proti hlasu přírody. Toto fatální předurčení je univerzální a každá společnost vypracovala složitý systém důvtipných způsobů, jak socializovat lidské mládě. Od řvoucího nenasytného, rozpínavého miminka až k tuhé disciplíně úřadu, církve, armády, politické strany, finančního úřadu, ideologické charity, nacionalismu, manželského uvěznění. Pocit viny, projevující se především strachem z autorit a potřebou trestu, pokládal Freud na sklonku svého života za významného hybatele každé neurózy. Člověk se socializuje za cenu úniku od přírody. Civilizaci, pokroku, platí daň svou neurózou. Všechny společnosti, archaické i postmoderní, tržní či plánované, vykořisťují své členy a používají k tomu celkem primitivní ideologické slogany, které v dnešní době mají zesílenou působnost masmediální ikonou. Psychoanalytická pravda není vyvěšena jako reklamní billboard na dálnicích uspěchaných motorizovaných neurotiků. Spočívá v srdci každého z nás. Jedná se pouze o to ji objevit.

Oidipský komplex

Oidipus - co vlastně znamená tento snad nejpopulárnější psychoanalytický pojem? Rozhodně to není nic jednoduchého a není to žádná zjednodušující nálepka. Oidipský komplex je v dlouhém čase se odehrávající duševní pochod, a to pochod složitý, intenzivně prožívaný, v čase školního dětství vytěsněný do nevědomí. Ožívá v době dospívání a doprovází nás i v dospělosti. Je to směs vášně, obdivu, pohrdání, silné lásky i nenávisti. Každý člověk si odnáší do dospělého života jedinečnou heraldiku své zkušenosti s otcem, matkou, sourozenci, vrstevníky. A to i tenkrát, když rodiče nebyli přítomni, ale někdo je zastupoval nebo nahrazoval. Oidipský komplex byl nejprve formulován jako ilustrace určité klinické situace, poté jako hypotéza, která se v každém individuálním případě potvrdila. Oidipský komplex prožívá v předškolním dětství chlapec i děvčátko, ale každý v jiných citových souřadnicích. Výsledkem bývá pozitivní nebo negativní vyústění - buď vyrovnání protikladných sil a pozitivní identifikace nebo setrvalý nitroduševní konflikt vedoucí k celoživotnímu utkávání s autoritou.

Průběh Oidipského komplexu u chlapců končí tím, čím u dívek začíná - strachem z kastrace. Zatímco si chlapec přeje odstranit přirození rivala (otce), dívka touží po tom, aby jí narostl pohlavní úd. Tuto touhu, často zasunutou do hlubokého nevědomí, nazval Freud "závistí penisu". Děvčátko řeší tuto v realitě neřešitelnou fantazijní touhu tím, že se smiřuje s tím, že penis nemá a mít nebude. Ovšem přání nahradit otci matku a mít s ním dítě zůstává v ženském nevědomí napořád - i v dospělosti. Přání mít penis je tedy nahrazeno touhou po dítěti. Tím se naplní prokreativní funkce ženského organismu a její mateřské životní úlohy. Jsou ovšem dívky, které se nikdy nesmíří se svým anatomickým osudem a nadále touží po tom mít penis alespoň symbolicky. Hnacím motorem jejich životního podnikání je pak nevědomá závist penisu a jejich neblahým údělem celoživotní soutěž s muži ve všech oborech lidské činnosti. Z takových děvčátek a dívenek mohou pak vyrůst tvrdé, agresivní falické ženy, které mají celoživotní potřebu nad muži dominovat, ukazovat jim, že věci dovedou lépe než oni, že to hrozné maskulinní plemeno vyšachují a definitivně zmatují. Některé dnešní militantní feministické programy to dotáhly ve své zlobě tak daleko, že muže mohou přijmout jen jako zploditele dětí. Běda, jak říká Sigmund Freud, třikrát běda, protože děti vychovávané v agresivní a závistivé atmosféře matek samoživitelek budou pokaždé psychopatologické. Bude jim scházet nejen autorita, ale také laskavý, milující hlas otce.

Výsledná oidipská konstelace v době latence utichá, ale bouřlivě se ohlašuje v krizi dospívání. Všechny naděje a zklamání, přání i obavy rychle spolu s probouzením pohlavních hormonů vstoupí do vědomí v podobě jakýchsi odnoží. Najednou je tu všechno nanovo a všechno trochu jinak. Přichází stud, přehnaná sebedůvěra, chvastounství, ale také pocit setrvalého provinění. Identita dospívajícího je v nepřetržitém hledání a v neustálém napětí mezi vlastním já a společností. Jinými slovy, odnože Oidipského komplexu nás nikdy neopouštějí a spolurozhodují o našem adolescentním ale i dospělém jednání. Konkrétní konstelace se oživují při každém namlouvání, při každé volbě erotického partnera. Volba sexuálních objektů probíhá podle nevědomého, ale neomylného iracionálního kompasu erotického magnetismu. Stejně tak volba životních partnerů a partnerek. Oidipský komplex prostě není nikdy vyřešen nadobro.

Povídání o depresi

Deprese je normální reakce na mnoho životních událostí jako je ztráta milované osoby, selhání v oblasti, která je pro nás důležitá, vážná choroba či stáří.

V depresi se objevuje charakteristický typ automatických negativních myšlenek. Automatické myšlenky jsou takové, které člověku přicházejí na mysl a on nad nimi dále nehloubá. Přijímá je, aniž by uvažoval, zda jsou pravdivé nebo ne. Má prostě pocit, že pravdivé jsou a dále je logicky nerozebírá. Mají tendenci tvořit řetězce.

Depresivní lidé mají nepřetržitě nepříjemné negativní myšlenky a každá z nich napomáhá udržování deprese. Tyto myšlenky však nejsou založeny na objektivních faktech, ale odrážejí skutečnost zkresleně, zveličeně, katastroficky a jen černě. Tyto negativní myšlenky mohou člověka izolovat od aktivit, které by mu pomohly, aby se cítil lépe. Výsledkem je, že se stále více oddává tvrdé sebekritice, např. že je líný, nezodpovědný, k ničemu, což způsobuje, že se stále cítí hůře.Každý člověk, tedy i ten, kdo depresi neprožívá, mívá občas negativní depresivní myšlenky. Obvykle je však pouští z mysli. Člověk v depresi je má však stále - kdykoliv myslí na svou vlastní hodnotu nebo schopnosti.

Tyto myšlenky mohou být depresivní ("Nikdo mě nemá rád.", "Nestojím za nic.", "Jsem hloupá." "Proč já mám v životě takovou smůlu?") nebo úzkostné ("Co se stane, když se mi to nepodaří?" "A co když to na mně všichni poznají?") Typické depresivní automatické myšlenky zahrnují negativní hodnocení sebe, negativní hodnocení okolností a negativní vize do budoucnosti.

I když se deprese vyznačuje především změnou nálady - emočními příznaky, jsou tu ještě další tři oblasti, kterých se tento stav dotýká. Jsou to příznaky v oblasti změny myšlení, příznaky tělesné a motivační. Všechny tyto příznaky se nemusí vyskytovat společně - kterýkoliv z nich nemusí dotyčná osoba pociťovat.

• Emoční příznaky - jsou to především smutek a sklíčenost, pocity bezmoci a neštěstí. Jejich častým výrazem je pláč, ztráta zájmu o koníčky, vztahy s blízkými, objevují se myšlenky na sebevraždu, které je třeba brát velmi vážně.
• Změny myšlení se týkají především negativního hodnocení sama sebe a své činnosti, pesimistický pohled do budoucnosti, sebeobviňování.
• Tělesné příznaky se týkají hlavně ztráty chuti k jídlu, poruchy spánku, pocity únavy a celkové ztráty energie.
• Motivace je utlumená, depresivní člověk je pasivní a těžko se přemáhá k nějaké činnosti.

Deprese u většiny lidí probíhá formou epizod, které opět u většiny lidí po čase sami odezní. Deprese je v podstatě v mnoha případech reakcí normální a často nevyžaduje žádnou speciální léčbu. Pokud člověka ale paralyzuje na delší dobu nebo je-li prožívané utrpení větší, než může člověk unést, je velmi vhodné depresi začít léčit. Je-li depresí ohrožen život člověka (například sebevraždou), je léčba nutná.

Depresivní chování zahrnuje celou řadu různých projevů. Od pláče, přes nerozhodnost, odkládání činností, celkovou zpomalenost při nedostatku energie, nesoustředěnost a roztěkanost, netrpělivost, uzavírání se do sebe, vyhýbání se kontaktům, pasivitu až po monotónní depresivní řeči, naříkavost, sebelitování, neustálé stěžování si na příznaky a sebevražedné pokusy. Toto chování je reakcí na depresi, která zaskočila a ohrožuje. Faktem je, že unést depresi je těžké. Sám depresivní mívá následně pocity viny a vzteku na sebe za své chování, což vede k dalšímu stupňování deprese.

Během deprese se často objeví tělesné příznaky. Někdy se ohlásí již před objevením depresivní nálady, jindy přetrvávají ještě nějakou dobu po jejím odeznění. Biologické pochody v organismu jsou velmi úzce spjaté s naší náladou. Centra v mozku, která jsou odpovědná za prožívání nálady, jsou spojena s centry pro regulaci hormonů a vegetativního systému. Proto při změnách nálady dochází často k pestrému obrazu tělesných potíží.

Objevuje se únavnost, nevýkonnost, napětí nebo slabost ve svalech, bolesti hlavy, páteře, břicha, nespavost, bolesti žaludku, zhoršuje se schopnost zapamatovat si i výbavnost paměti, bušení srdce, tlaky na hrudi, v krku, třes končetin, nechuť k sexu a celá řada dalších tělesných příznaků. U mnoha depresivních vede objevení se tělesných příznaků k soustředění se na ně a určité hypochondrizaci. Všechny tyto příznaky však odeznívají po odeznění deprese. Často jsou tělesné příznaky zdrojem automatických myšlenek, přesvědčení, že jde o vážnou tělesnou nemoc a výrazného strachu o zdraví.

V mnoha případech je vhodné rozhodnout se pro psychoterapii jako způsob léčby deprese. Vůbec tu nejde o rozhodování mezi léky nebo psychologem (či psychiatrem), obě varianty se vzájemně doplňují a mohou společně přispět k rychlejšímu a často i trvalému zlepšení situace. Psychoterapii můžeme vyhledat když:

• nedokážeme si sami poradit se situací, na níž je naše deprese reakcí,
• chceme se sami aktivněji podílet na vlastní úzdravě,
• deprese se vracejí a my nevíme proč,
• chceme se naučit s depresí lépe zacházet nebo se jí přímo pokud možno vyhnout

Důvodů proč vyhledat psychoterapeuta může být samozřejmě více.

Neurózy a poruchy

"Kdo problém nepomáhá řešit, ten ho pomáhá vytvářet."

Většina lidí, kteří navštíví psychiatra, trpí buď neurózou, anebo tím, co nazýváme poruchou osobnosti. Velmi zjednodušeně je možno říci, že tyto dva stavy jsou poruchami odpovědnosti a jako takové představují dva opačné póly ve vztahu ke světu a jeho problémům. Neurotik si bere příliš mnoho odpovědnosti; člověk s poruchou osobnosti příliš málo. Když se do konfliktu s okolím dostane neurotik, automaticky předpokládá, že je to jeho vina. Člověk s poruchou osobnosti naopak automaticky předpokládá, že vším je vinno okolí. Dvě právě popsané osoby trpěly poruchou osobnosti: poddůstojník byl přesvědčen, že za jeho pití může Okinawa, ne on sám, a ta žena rovněž nepřipouštěla, že by mohla mít sama podíl na své izolaci. Naproti tomu jedna neurotička, která také trpěla na Okinawě osamělostí, si mi stěžovala: "Každý den jezdím do klubu pro manželky poddůstojníků, abych si našla kamarádku, ale necítím se tam dobře. Myslím, že ostatní ženy mě nemají rády. Asi je se mnou něco v nepořádku. Měla bych snáze navazovat přátelství. Měla bych být vstřícnější. Chtěla bych zjistit, co to se mnou je, proč jsem tak neoblíbená." Tato žena přijala úplnou odpovědnost za svou osamělost, jako by to byla jen a pouze její vina. V průběhu psychoterapie se pak ukázalo, že je prostě o hodně inteligentnější a ctižádostivější než ostatní manželky poddůstojníků, a proto se s nimi necítí dobře. Pochopila, že osamělost je sice její problém, ale nemusí to nutně být následek nějaké její chyby nebo nedostatku. Posléze se rozvedla, vystudovala, zatímco vychovávala děti, stala se redaktorkou časopisu a vzala si úspěšného vydavatele.

Dokonce i způsob řeči neurotiků a lidí s poruchou osobnosti se liší. V řeči neurotiků se nápadně často objevují obraty "měl bych" anebo "neměl bych", jež svědčí o pocitu méněcennosti, jako by nikdy nemohli uspět a jejich rozhodnutí byla vždy špatná. Řeč člověka s poruchou osobnosti je naopak plná obratů jako "nemůžu", "nemohl jsem", "musím", "musel jsem", což je opět výrazem jeho chápání sebe sama jako někoho, kdo nemá žádnou možnost volby a je zcela ve vleku vnějších sil, které vůbec nemůže ovlivnit. Není jistě překvapením, že v psychoterapii se mnohem lépe pracuje s neurotiky, protože přijímají odpovědnost za své obtíže a chápou tedy, že mají problém. S lidmi trpícími poruchou osobnosti se pracuje podstatně hůře, je-li to vůbec možné, protože nepovažují za zdroj svých problémů samy sebe; mají dojem, že by se měl změnit spíše svět než oni, a proto nechápou nutnost sebezpytování. Ve skutečnosti ovšem řada lidí trpí neurózou a poruchou osobnosti současně. Tito "neurotici s poruchou osobnosti" jsou v některých sférách pronásledováni výčitkami svědomí za něco, za co vůbec neměli přebírat odpovědnost, a v jiných naopak nejsou ochotni přijmout ani rozumnou míru odpovědnosti za sebe samy. Naštěstí lze u těchto osob získat důvěru v psychoterapeutický proces, když se nejdříve vyřeší neurotická složka jejich poruchy, a pak již snáze přistoupit ke zkoumání a nápravě jejich neochoty přijímat odpovědnost tam, kde je to na místě.

Je mezi námi málo těch, kteří by netrpěli ani mírnou neurózou nebo poruchou osobnosti (proto také v podstatě každý může mít prospěch z psychoterapie, pokud je ochoten se do ní vážně zapojit). Rozlišit, za co jsme a za co nejsme v našem životě odpovědni, je totiž jedním z největších problémů lidské existence. Nemůže být nikdy vyřešen jednou provždy; po celý život musíme stále znovu zvažovat a v neustálých proměnách vývoje přehodnocovat, kde skutečně leží naše odpovědnost. Ani toto zvažování a přehodnocování není bezbolestné, je-li prováděno správně a poctivě. Abychom je dělali správně, musíme mít vůli a schopnost podrobovat se trvalému sebezpytování. Taková schopnost a vůle nám není předem dána. V jistém smyslu se dá říci, že všechny děti mají poruchu osobnosti, protože mají instinktivní sklon popírat odpovědnost za mnohé konflikty, do nichž se dostávají. Když se dva sourozenci poperou, vždy každý z nich tvrdí, že začal ten druhý a že on sám s tím neměl nic společného. Podobně lze říci, že každé dítě je neurotikem, protože instinktivně přijímá odpovědnost za každou deprivaci, jejíž příčinu nechápe. Nemilované dítě proto bude vždy mít pocit, že je chyba v něm, protože si nezaslouží lásku, a ne v rodičích, kteří jsou neschopni mu lásku dát. Podobně dospívající, kteří ještě nemají úspěch v milostných záležitostech nebo ve sportu, se často považují za naprosto méněcenné, ačkoli se většinou jen s jistým zpožděním (anebo dokonce bez něj) ukáží jako úplně normální. Jen obrovské množství zkušeností a dlouhé, úspěšné zrání nám nakonec dává schopnost vidět svět a naše místo v něm realisticky a umožňuje nám takto realisticky zhodnotit naši odpovědnost za něj i za nás samotné. Rodiče mohou pro své děti v tomto procesu zrání udělat velmi mnoho. Jak děti rostou, nabízejí se tisíce příležitostí, kdy jim rodiče mohou vytknout snahu ujít odpovědnosti za vlastní jednání, anebo je naopak ujistit, že za některé situace nemůžou. Předpokladem k tomu, aby těchto příležitostí mohli využít, je ovšem citlivost k potřebám dětí a ochota věnovat dost času a úsilí tomu, aby je uspokojili. A k tomu je zase nezbytná láska a přijetí patřičné odpovědnosti za to, jak se děti vyvíjejí.

Mnozí rodiče naopak kladou procesu zrání svých dětí spoustu překážek - a není to vždy způsobeno prostou necitlivostí nebo nedostatkem péče. Díky své ochotě přijímat odpovědnost mohou neurotici být výbornými rodiči, pokud jsou jejich neurózy relativně mírné a pokud nejsou do té míry zahlceni nepatřičnou odpovědností, že už jim nezbývá čas na tu potřebnou, rodičovskou. Lidé s poruchami osobnosti jsou však velmi špatnými rodiči, neboť si ani neuvědomují, jak krutě a destruktivně jednají s vlastními dětmi. Říká se, že neurotici činí nešťastnými sami sebe, kdežto lidé s narušenou osobností činí nešťastnými všechny ostatní, v prvé řadě své děti. Stejně jako v jiných oblastech života nejsou tito lidé ochotni přijmout patřičnou odpovědnost ani v rodičovství. Drobné problémy svých dětí tisícerým způsobem odbývají, místo aby jim věnovali nezbytnou pozornost. Když se z dětí stanou delikventi nebo se jim nedaří ve škole, tito rodiče automaticky svalují vinu na školu nebo na jiné děti, které mají podle nich špatný vliv na jejich vlastní ratolesti. S tímto přístupem samozřejmě přehlížejí skutečnou příčinu problému. Protože se vyhýbají odpovědnosti, dávají tito rodiče svým dětem příklad neodpovědného chování. Často na děti svalují i odpovědnost za svůj vlastní život, neboť i té se chtějí vyhnout. "Děcka, já se z vás zblázním." "Kdyby nebylo vás, děti, už bych se s tátou dávno rozvedla." "Vidíte, maminka je z vás na zhroucení." "Kdybych vás nebyla musela živit, mohla jsem jít studovat a mohlo ze mne něco být." Vlastně jim tak jinými slovy říkají:"Vy, děti, můžete za stav mého manželství a mého duševního zdraví. Můžete za mé životní neúspěchy." Děti ovšem nedokážou poznat, jak je to nesmyslné, a tak tuto odpovědnost často přijímají, a přímo úměrně tomu se pak stávají neurotiky. Tímto způsobem rodiče s poruchami osobnosti téměř zákonitě vychovávají z dětí neurotiky nebo narušené osobnosti. Rodiče tak přenášejí své hříchy na děti.

Lidé s poruchou osobnosti ovšem nejsou destruktivní a neúspěšní pouze v rolích rodičů. Tytéž povahové vlastnosti si většinou přinášejí do svých manželských a pracovních vztahů, tedy do každé sféry své existence, v níž odmítají přijmout odpovědnost za její kvalitu. To je nevyhnutelné, protože, jak už bylo řečeno, nikdo nemůže vyřešit žádný problém, pokud za jeho řešení nepřevezme odpovědnost. Lidé s poruchami osobnosti svádějí své problémy na někoho jiného: na partnera, dítě, přítele, rodiče, zaměstnavatele, anebo na něco jiného: na cizí špatný vliv, na školu, vládu, rasismus, sexismus, společnost nebo "režim". Proto jejich problémy trvají. Nic se nevyřeší. Ti, kdo se zbaví odpovědnosti, se pak mohou cítit pohodlněji; ve skutečnosti však ve chvíli, kdy e přestanou potýkat s problémy života, přestanou i duchovně růst a stanou se pro společnost pouhým břemenem. Prostě své problémy naloží na její bedra. Stále však pro nás všechny platí to, co se říkalo v šedesátých letech (bývá to připisováno Eldridgi Cleaverovi): "Kdo problém nepomáhá řešit, ten ho pomáhá vytvářet."